Šachy jako videohra

Kryštof Herold // , 14. vydání

V málokterém sportu je remíza tak častým výsledkem jako v šachu. Vždyť tahle hra jich má hned několik druhů, z nichž ta nejznámější se pyšní tajemným označením „pat“. Když si loni v listopadu obhájce titulu mistra světa Magnus Carlsen a jeho vyzyvatel Fabiano Caruana potřásli pravicí na znamení smírného konce dvanáctkrát z dvanácti partií, nebylo to tedy zas tak velké překvapení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Stojí za připomínku, že v roce 1984 spolu Anatolij Karpov a Garry Kasparov v souboji o týž titul zremizovali 40 ze 48 partií a zápas (tehdy ještě hraný na šest vítězných) nedošel k rozuzlení. Loňský šampionát v Londýně byl na podobný vývoj dobře připraven, a tak po dvanácti remízách (ve skutečnosti však šlo vždy o remízu dohodou – pat jako takový nenastal ani jednou) následovaly čtyři partie rychlejšího střihu, v nichž už Carlsen potvrdil pozici světové jedničky bez ohledu na časový příděl a zvítězil.

Přestože remízy v podání šachových velmistrů mají snad i jistý estetický rozměr a pro mnohé nadšence rozhodně nepředstavují takovou nudu a šeď jako leckterá fotbalová plichta, průměrný divák chce i v šachu vidět vítězství a porážky. Zatopit pod černobílým kotlem lze právě zrychlením partií, kdy mají oba hráči na rozmyšlenou místo desítek minut jen desítky nebo jednotky vteřin.

Nejrychlejší varianty jde o dost snadněji než na opravdové šachovnici hrát na počítačích a telefonech, kde do sebe nevrážíte rukama a můžete tzv. „předtáhnout“ (zadat svůj tah, ještě když přemýšlí soupeř) a vyměnit například pěšce za pěšce během desetiny sekundy, což třeba v takových půlminutových partiích přijde vhod.

Nutno podotknout, že rozdíl v pojetí hry je v popsaných variantách markantní. V klasických partiích jde zejména o přesnost. Současní velmistři se dnes na partie nepřipravují jen z teoretických příruček, ale především s pomocí počítačových programů, které v šachu dávno překonaly člověka a jsou velmi dobře schopné vyhodnotit kvalitu předložené pozice. Když pomineme zahájení, v němž prvních deset až dvacet tahů proběhne vzhledem k přípravě obou mistrů rychlostí blesku, mám přesnou hrou na mysli nacházení co nejlepších možných tahů v každé další nově nastalé situaci. Většina partií se totiž dříve či později dostane do rozestavení, k němuž ještě nikdy v historii planety Země nedošlo.


Na šachovnici jsou rozmístěné figury, mezi nimi leží herní ovladač, gamepad.

Hrát zcela přesně není v lidských (a zatím ani strojových) silách, ale právě srovnáním s nejlepším softwarem lze každý tah amatérů i šampionů chladně obodovat. Diváci mistrovství světa tak po každém šoupnutí figurkou v prvé řadě sledovali, co na to řeknou počítače, načež se při sebemenší odchylce nestyděli kritizovat dva nejlepší lidské hráče na světě. Počítačem doporučené tahy byly navíc známy v řádu sekund, kdežto Carlsen s Caruanou přemýšleli občas až desítky minut. Internetové publikum tak většinu času vyčkávalo a dychtivě sledovalo, zda bude některý z množiny nejpřesnějších tahů géniem v saku nalezen (většinou byl!) a mezitím spamovali chat.

Když říkám, že spamovali chat, mám na mysli nejhorší variantu téhle činnosti, jakou lidstvo vymyslelo, a tou je divácký chat na Twitch TV. Twitch je mamutí internetová televize, na které tisíce lidí živě vysílají („streamují“), jak hrají nějakou videohru, a statisíce dalších je přitom sledují. Obraz tvoří povětšinou záběry ze hry a rámeček z webkamery, na které dotyční komentují vlastní počínání. Diváci jim můžou psát vzkazy nebo přispívat na živobytí (dnes zřejmě nepřekvapí, že se hraním videoher dá něco vydělat, i když vlastně ani nejste moc dobří, jen u toho dobře vypadáte nebo žvaníte). Kromě upocených plejerů se tu ovšem vysílají také přenosy z turnajů s profesionální režií a komentátory, které byste nerozeznali od běžných sportovních kanálů v televizi.

Jak se na tuhle stanici proboha dostaly šachy? Vypadá to, jako by se z téhle dřevní dřevěné hry na stará kolena stávala svérázná videohra. Zatím je to ovšem ještě trochu bizár. Komentátor a šachový mistr Daniel Rensch s kolegou, velmistrem, Robertem Hessem divákům s vážnou tváří vysvětlují, kam by se mohla partie ubírat, když vtom jedna jejich varianta skončí školáckou chybou, kdy černý bílého dostává do vazby a připraví ho o dámu. Rensch se zasměje a pronese něco ve stylu: „A už zase… Vazba! No jo, ukažte nám ty emotikony!“ A diváci zasypou chat ikonkami špendlíku (obojí se anglicky řekne pin, ehm, ztraceno v překladu). Jejich vysílání pod záštitou největšího šachového webu, Chess.com, se v průběhu mistrovství pravidelně stávalo nejsledovanějším pořadem celé Twitch TV.

Přes webkameru do něj vstupovali i různí hosté. Nejzajímavější (a přitom tak rozdílní) byli Hikaru Nakamura a Chou I-fan. Chou je mladá čínská velmistryně, mnohými považovaná za nejlepší šachistku současnosti, která však šachy považuje jen za svůj koníček a naplno se vedle nich věnuje studiu na Oxfordu. Nakamura je naproti tomu jednou z hlavních tváří moderního šachu jakožto videohry. Pravidelně streamuje na Twitch TV, je upovídaný, stíhá hrát superrychlé partie a zároveň divákům vysvětlovat, čím tentokrát soupeře zválcuje. Fanoušci ho mají rádi také pro jeho extravagantní mimiku. Z některých jeho výrazů vznikly ještě při turnaji twitchovské memy a gify (ano, tak daleko už šachy dospěly).

Nakamura je prvotřídní hráč (nejen) nejrychlejší varianty, tzv. bullet chess (čili šachů rychlých jako výstřel kulky) a nebojí se vířit konzervativní vody. V prosinci 2018 zvítězil na serveru Chess.com v online turnaji v rychlém šachu s dotací 55 tisíc dolarů. V semifinále na přání některých diváků hrál v řadě partií s jiným velmistrem naprosto strašné zahájení z repertoáru, jehož název lze volně přeložit jako „Oblak marihuanového kouře“. Hráč při něm v jednom z prvních tahů postoupí králem vpřed, což odporuje veškerým šachovým principům a hlava z toho bolí i šachové kompjútry. Nakamura však většinou stejně bodoval, což právě svědčí o odlišnosti superrychlého šachu. V klasické partii by přesný soupeř takové zahájení potrestal. Ovšem v utkání, kde je na každý tah jen pár sekund, začínají mít mnohem větší vliv psychologické faktory včetně momentu překvapení. Velmistři znají zpaměti desítky zahájení a jejich variant, což šetří spoustu času, ale tohle zahájení je tak špatné, že ho v podstatě nehrají ani amatéři a název dostalo spíš pro legraci. Soupeř-velmistr je tím pádem naprosto vyveden z konceptu a cenné vteřinky ubíhají.

Ve světě sportu vážených pánů a dam však podobné chování může nadzvednout nejedno obočí. Komentátoři debatovali o tom, jestli tenhle Nakamurův výstřelek nelze označit až za nesportovní. Domnívám se, že nikoli a že superrychlé šachy jsou zkrátka trochu jiná disciplína, kde i objektivně špatným tahem můžete získat navrch.

Ještě šílenější tahy předvedl o pár týdnů později Magnus Carlsen v jednom méně formálním turnaji (byť také za výhradní účasti mistrů) na webu Lichess.org, nejkvalitnějším nekomerčním šachovém webu. V jedné partii si třeba dovolil zahrát prvních osm tahů jezdci, jimiž pouze skákal tam a zpět, zatímco soupeř se svou armádou v klidu postupoval kupředu. Takové zahájení ani žádný název nemá. Pro zajímavost: počítač pozici vyhodnotil jako ekvivalent zbavení se tří pěšců. Tady už nešlo o překvapení, ale čistě o frajeřinu před diváky. Carlsen postupně vyrovnal hru a po hrubce soupeře zvítězil. V jiné partii ještě stihl ozkoušet „transvestitovo zahájení“ (zřejmě jeho vlastní výmysl), v němž věnoval několik prvních tahů jen a pouze tomu, aby si jeho královna a král mohli z legrace prohodit políčka.

To vše vypovídá o tom, že šachy získávají novou podobu nebo přinejmenším nový rozměr. Stávají se jednou z nejsložitějších videoher, která je k mání. K mistrovství už nestačí jen perfektní znalost zahájení, pozičních vzorců a principů. Začíná jít také o to, jak rychle umíte klikat nebo jak u toho vypadáte. Nelze však očekávat, že se najednou začnou rodit noví velmistři e-šachů – vazba na „hmotný“ svět je stále silná. Šachy na nejvyšší úrovni zůstanou výsadou lidí, kteří mají geniální mozek a neuvěřitelnou chuť a píli studovat celé mládí něco tak podivného, jako je tahle hra s figurkami.

Šachy coby masově hraná videohra však hledí vstříc nebývalé příležitosti a první krůčky už mají zdárně za sebou. Loňské mistrovství světa se stalo zlomovým okamžikem, který k virtuálním šachovnicím přilákal zatím nebývalé (a nadále rostoucí) počty šachistů. Je otázkou, jak se s tím tenhle (e-)sport vypořádá a co to komu přinese. Zajímavé je aktuální rozdělení na dva zmíněné servery, komerční Chess.com a řekněme komunitní Lichess.org. V tom se šachy hodně liší od ostatních videoher, které jsou zpravidla majetkem konkrétního vývojářského studia. Oblíbený model bezplatné hry a placených serepetiček, kterým se vyznačují nejpopulárnější počítačové hry, se navíc na Chess.com daří uplatnit jen do určité míry. Pravidla šachů jsou díkybohu veřejným vlastnictvím, a nejuznávanější šachový engine Stockfish má zase veřejně přístupný zdrojový kód. Ale o tom zas třeba jindy.


Další články v Postilionu