Tak zavolej!

Klára Trefná // , 14. vydání

Črta perem. Na levé straně sedí dívka s obličejem v dlaních, na zemi před ní leží mobilní telefon. Na pravé straně sedí žena v pracovně, hledí na nástěnku osvětlenou lampičkou, před ní na stole stojí pevná linka.

Už zas tu sedím a pozoruju telefon. Chci s někým mluvit. Potřebuju s někým mluvit. Jenže co když nebudu vědět co říct? Co když se zakoktám? A o čem vlastně budu mluvit? Je tolik možností, odkud bych mohla začít.

Můžu se představit. No to ne, to rozhodně nejde, žádné porušení anonymity. Jen díky tomu to funguje, dva neznámí lidé mohou mluvit o všem. Stejně je to zvláštní, zavolat na číslo a tam mluvit o tom, co by člověk neřekl nejbližším přátelům, ale tomu cizímu hlasu to vyklopí všechno. Začnu pozdravem. Jak dlouho to pak potrvá? Čím delší hovor, tím víc toho budu muset vymyslet. Nebo budu jen tiše poslouchat? Chci vůbec radit? Říká se, že radu ve skutečnosti nikdo nechce. Je to jen výmluva, aby bylo koho obviňovat, když to nevyjde. Přitom je to tak snadné, nechat za sebe rozhodovat druhé. Jenže teď jsem tu sama. S telefonem. Z displeje na mě svítí ubíhající čas. Ubíhá pomalu. Při hovoru občas běží tak rychle, že si ho uvědomím, až když mi s telefonem v dlani zdřevění ruka.

Sedím tu sama a přemýšlím. Nedokážu se na nic pořádně soustředit, prožívám zvláštní napětí. Sednu si na nafukovací míč, třeba to bude lepší. Pořád říkají, že emoce je třeba ventilovat, tak si tu budu skákat na míči. Teď ještě můžu, nikdo neposlouchá. Jsem sama v tiché místnosti s telefonem. Je šero, nechávám svítit jen umírající lampičku na stole, říkáme jí bludička. Osvětluje barevné listy papíru s kontakty na nástěnce, ve kterých se za ty roky bezpečně orientuju i při tak mizerném světle. Ticho prořízne zvonění telefonu. Mám hovor. „Linka důvěry, dobrý večer.“

Autorkou ilustrace je rovněž Klára Trefná.


Další články v Postilionu