V kostce #3: O co ještě jde

Adam Herold // , 16. vydání

Černobílá fotka. Soška ženy v šatech a klobouku hledí na Rubikovu kostku.

Když se rozhodnete trávit čas hraním si s plastovejma hejblátkama, můžete se vydat několika cestami: sběratel – vaším cílem je utratit co nejvíc peněz, pokrýt co největší plochu a pochytat co nejvíc prachu; kouzelník – jelikož někdo považuje samotný skládání za magii, když k tomu ještě přihodíte klobouk, králíka a pár es v rukávu, dosáhnete dvojitý, někdy až trojitý magie (jo a taky automaticky postupujete do finále libovolný talentový soutěže); závodník – každej den dvě hodiny skládáte, hodinu se učíte nový techniky, půl hodiny meditujete a patnáct minut koupete prsty ve steroidech, na soutěžích křičíte na malý děti a nadáváte na nepřesný časomíry; one-hit wonder – 1. koupíte si Rubikovy hodiny, 2. naučíte se je složit nejvíc začátečnickým způsobem, 3. jdete na soutěž do Horní Dolní, který se účastní sedm lidí, a vy se modlíte, že jste jediný s hodinama, 4. napíšete si do sívíčka, že jste zlatý ve skládání hlavolamů, hodiny vyhodíte a sklízíte úrodu.

Ať už se rozhodnete jakkoli, nejspíš v nějakém bodě své kariéry budete muset udělat onu věc – složit hlavolam – a zjistíte, že to je nemožný. Dobře, není to nemožný, ale je to docela obtížný. Jen to zkuste. Nebo si to aspoň zkuste představit: vezmu zamíchanou kostku; chvíli se na ni dívám a předstírám, že přemýšlím; začnu s ní náhodně hýbat, všimnu si, že se tři stejný barvičky dostaly k sobě, začnu významně pokyvovat hlavou; zkusím k nim dostat čtvrtou, po dvou pohybech se všechno rozpadne a nejsem schopnej to vrátit zpátky; opakuju, dokud neupadnu do deprese.

Ok, to byl jeden z těch horších scénářů. Pokud máte pod čepicí, tak nejspíš složíte jedno patro, a pokud máte pod kloboukem, tak možná i první dvě. No ale u toho posledního narazíte na klasickej kámen úrazu – abych se dostal dál, musím zasáhnout do toho, co už je složený. Pokud nevíte, o čem mluvím, tak si vemte, ten nejvíc základní puzzle – šoupátko, nutnou součást každé zaprášené krabice s hračkami – a doposouvejte se až k poslednímu řádku. Možná máte hotovo, což vám přeju, ale možná jste jako já a místo krásný posloupnosti tam máte rozházenej bordel. Abyste ho dali dohromady, nestačí jen obyčejný pošupy. Musíte se do toho fakt opřít a možná udělat i pár na první pohled protichůdnejch pohybů. Zkrátka budete muset použít ten nejmocnější člověku známej nástroj: algoritmus. Sled pohybů, kterej ve výsledku přehází jen ty dílky, který přeházet chcete. To je ono. To je veškerá magie.

Teď bych hrozně rád napsal, jak takovej algoritmus vymyslet, ale pravda je taková, že nemám ponětí. Kdybych to měl přirovnat k fotbalovým prohrám: vymyslet algoritmus pro šoupátko je páteční debakl Česka s Anglií – trochu se zapotíte, ale z míry vás to nevyvede; vymyslet algoritmus pro kostku je sedm nakládanejch fíků semifinálovým expresem z Německa do Brazílie – nejdřív tomu nikdo nevěří a pak na to nikdo nezapomene.

Dobře, to bylo hrozný přirovnání. Snažím se tím říct, že jen tak složit kostku je pořádně zapeklitej úkol, a pokud se máte aspoň trochu rádi, tak po chvíli zabrousíte mezi internety a najdete si návod. Pak si třeba řeknete, že by bylo fajn ten návod umět nazpaměť. Potom zjistíte, že to někdo složí za 5 vteřin, a řeknete si, že vy to dáte taky. No a za dva měsíce objednáváte nejnovější rychlokostky z pochybnejch čínskejch webů.

Anebo zůstanete u tý třicet let starý zasekaný rubikovky a na návod se nikdy nepodíváte, protože když na to nepřijdete sami, tak se to nepočítá. Skládání je všechno tohle a mnohem víc. O to jde.

Text je 3. dílem seriálu V kostce. Pokud vám utekl minulý díl, přečtěte si ho tady.


Další články v Postilionu