Vločky

Kryštof Herold // , 13. vydání

První sněhové vločky dopadaly na mokrou zem nesměle, jako by se trošku styděly, že nejsou deštěm. Přitom už co nevidět měly být jejich ledové šaty hitem sezóny. Socha kousek opodál měla všechno, co byste od sochy čekali. Na první pohled prostá prázdná nositelka ideje opracovaného kamene, na jejíž hlavě se tvoří sněhová čepička. Rozpomenout se tak na paprsky, co tu byly ještě minulý týden. Dostat je na povrch žuly a pokrývka se rozpustí v krůpěje zhrublé vody.

Lavička, jejíž tenké železné nohy se ztrácely ve vlastních stínech, boj s podvečerní přeháňkou už pomalu vzdávala. Vrstvičku té šedobílé hmoty by měla po celé své délce, nebýt postarší ženy v černém klobouku. Ta tu seděla už tak dlouho, že si ani nepamatovala, kdy přišla. V ruce pomalu otáčela bílým karafiátem, pohledem klouzala po vlnkách květu.

Přicházející dívka naposledy potáhla. Kouř už ke konci ztrácel všechny lahodné zákruty, takže zas rychle vydechla a znechuceně si přejela jazykem po zadní straně zubů. Cigaretu zamáčkla o levý bok sochy a otráveně odcvrnkla. Navlékla si tmavě červené rukavice a lehla si. Její kabát z chodníku okamžitě začal pít. Naštěstí však díky mnoha vrstvám vztekem zahřátého oblečení nemohla jen tak prochladnout. Přimhouřila oči.

„Kam koukáš?“ oslovila ji sedící žena, když nabyla dojmu, že se dívka dostatečně uvelebila.

„Na hvězdy.“

Žena mlčela. Po chvíli přivoněla ke květině. „Je zataženo.“

„Co jiného jsou vločky poletující ve světle lampy…“

Ženiny oči se lehounce zablyštěly. „Než nekonečná souhvězdí beze jmen.“

„Než pomíjivý prach zvířený měsícem,“ dokončila dívka.

Žena se usmála a přerovnala si klobouk. „Šarlota Vacínová.“

„Vždycky jsem si říkala, že když ji ty verše napadly, musela takhle nějak ležet. O chladné listopadové noci pod pouliční lampou… Ale s čistou hlavou,“ zauvažovala dívka.

„Kdepak. Básnila ze zásady ve vaně.“

„Opravdu?“ podivila se dívka a pokrčila nohy.

Žena neodpověděla hned. Na její tváři bylo znát vzrušené přemítání. „Jednou jí –“

Po chodníku okolo procházel vysoký muž s telefonem na uchu. „Ty grafy mi nechte ráno na stole. … Jo. … Jo. Přesně. … To ne. … Dobře, můžete. Moment. … Co to děláš, ma- … Ne, to není na vás. Poslouchejte…“

Žena počkala, až se muž vzdálí, a pokračovala. „Jednou jí do vody –“

„Počkejte, já vám něco musím říct,“ vyhrkla dívka.

„Ano, drahoušku?“ žena pohlédla směrem k ní.

„Zemřel, když mu bylo sedmdesát čtyři. Na zástavu srdce. Nesla jsem mu dnes květinu na hrob. Jenže hřbitov byl zavřený. Asi jsem to popletla.“

„To je mi líto,“ řekla žena upřímně.

„On je zrovna nemusel, kytky, ale vždycky se zaradoval, když si vzpomněl… Když si vzpomněl, že zná mou oblíbenou.“ Dívka se podívala na obyčejnou bezkvětou větvičku, kterou žena držela v ruce. „Víte, já mám taky nejraději karafiáty.“

„Má jediná láska se se mnou rozešla,“ navázala žena. „Prý už nesnesla, že ji tajím před rodiči. Jenže můj otec… On by to nepochopil. Nikdy neměl pochopení.“

„Já –“

„Ale tu poradu povedeš ty, samozřejmě.“ Vysoký muž s mobilem se opět vrátil. „Ne, to nejde. … To by bylo úplně o ničem. … Prázdnota jako hodnota? To je slogan leda pro nafukovací panny, nebo co já vím. … Počkej, prosím tě. … S kým si to tu, hele, za chvilku – … Ne, to není na tebe. Poslyš…“

Dívka počkala, až se muž vzdálí, a pokračovala. „Já myslím, že jste mu to měla říct.“

„Že miluji ženu? To nešlo. Kdybych mohla odejít… Odejít z domova a žít jen s ní, tak snad, ale já byla na otcových penězích závislá.“

„Jenže ten rozchod vás zničil.“

„Máš pravdu. Od té doby jsem měla v srdci prázdné místo, které se… které se den za dnem rozpínalo a postupně ve mně všechno zahubilo. Zůstala jsem prázdná. Na tom už nic nezměnilo ani manželství, ani dítě, ani revoluce.“

„Pro mě nejste prázdná. Já k vám vzhlížím a vážím si vás. Ale měla jste mu to říct. Byl to hrubián a podle dnešních měřítek možná i psychopat.“ Dívka si foukla do sevřených pěstí, začínala jí být zima. „Přemýšlíte někdy nad tím, kde je jí konec?“ zeptala se.

Žena se nadechla. „Každý –“

Vysoký muž stál hned vedle lavičky. Už dotelefonoval a teď se na ni s rukama v kapsách díval. Na tváři náznak soucitného úsměvu. „Tak pojď, mami, procházka skončila.“

Žena se na něj usmála. „Jednou jí do vody spadlo plnicí pero.“ A po chvilce dodala: „Každý den.“

 

V dubnu 2020 vyšlo rovněž ve sbírce povídek Sběratel snů.


Další články v Postilionu