Zázrak

Pavel Kalvoda, , 0. vydání

Nedávno jsem se při listování časopisem dozvěděl, že zázraků ubývá. Článek mě upřímně pobavil. Vtipy o „závažných společenských tématech“ stranou, přání inspirativního čtení se vyplnilo. Člověku to nedá, aby se o takových oficiálně schválených zázracích nechtěl dozvědět víc. Mimoto pro mě téma nabylo nového, osobního rozměru.

Kdo se, ať už boží prozřetelností či boží prozřetelností, stane médiem zázraku, je na dobré cestě ke kanonizaci. Byrokratické postupy regulující vyhodnocení zázraku jsou komplexní. Apoštolská konstituce „Divinus Perfectionis Magister“ stanovuje postup posuzování domnělých zázraků: relátor připraví zprávu, jež je nejprve posouzena skupinou „expertů“ (v případě zázračného uzdravení skupinou lékařů), kteří poté na základě svých závěrů připraví přesnější zprávu. Taková zpráva pak musí projít speciálně ustanoveným sněmem teologů, poté sněmem biskupů a kardinálů a konečný dekret o zázraku schvaluje papež.

Většina zázraků se týká uzdravení. Zřejmě proto je hodnocení medicínských zázraků rozpracováno na tři stupně, kde na prvním stupni je vzkříšení mrtvého, ale na stupeň třetí stačí třeba jen okamžité vyléčení neduhu, jehož léčba by za normálních okolností byla zdlouhavá. Toto dělení vychází z klasifikace sv. Tomáše Akvinského, který jako zázrak nejvyššího stupně popisuje akt, jenž je výlučně v moci boha a nikoliv v silách přírody. Jan Pavel II. dodává, že „zázraky nejsou v protikladu k zákonům přírody, jednoduše ukazují na pozastavení jejich platnosti, neruší je.“ Teoretické usmiřování poznatků vědy a principů náboženství skutečně ztěžuje uznávání nových zázraků; k přezkoumání starších beatifikací založených na zázracích Svatá stolice zatím nepřistoupila.

Osobní rozměr celé věci? Zmíněný článek jsem si četl u snídaně. Ještě jednou jsem přejel očima oblohu, trochu se protáhl a pomalu začal narovnávat jednotlivé záhyby umaštěného papírového pytlíku. Roztáhl jsem hrdlo pytlíku. Palec a ukazovák dovnitř, sevřít, vytáhnout na ranní světlo -- tu homunkulus už pobíhá po kuchyni, pitvoří se a huláká: „Je nedotčená! Je poctivá! Je to zázrak! Je to panenské početí!“ Roztroušená rodina přibíhá do jídelny, směsice starostlivého zájmu a nevrlosti probuzeného spáče ve tváři. „Je dokonalá, nikde ani stopa!“ A poblázněný kašpar nepřestává: „Je čistá! Nemá jedinou vadu, ale přitom je plná marmelády,“ křičí a máchá sestře kusem smaženého těsta před obličejem, až meruňková náplň cáká na podlahu. „Tohle žádná jehla nedokáže! Je to kobliha-panna, kobliha-bohorodička!“

Čtenáře asi nepřekvapí, že jsme od téhle saturninské příhody doma koblihy ke snídani neměli.


Další články v Postilionu