Ženy, které milují fotbal: Interview – Tala & Rawan Tafech

Kryštof Herold, Eli Němejcová // , 17. vydání

Tala & Rawan Tafech

Tala a Rawan jsou talentované fotbalistky z Libanonu a absolventky Anglického gymnázia v Praze. Vedle fotbalu sní Tala o tom, že se stane hudební producentkou a tvůrkyní. Nechává se inspirovat Frankem Oceanem a její styl v sobě mísí prvky trapu, R&B a soulu. Rawan se samostudiem, účastí na seminářích a četbou vzdělává v marketingu a zajímá se o bioplasty. Obě hrají za Prague Raptors, nový mezinárodní tým s jedinečným poselstvím, který sídlí v hlavním městě. (Scroll down or click here for the English version)

Náš rozhovor je součástí cyklu „Ženy, které milují fotbal“. Milujete fotbal?

Tala: V naší rodině fotbal milují všichni. Náš starší bratr s námi pořád hrál… u nás doma, kde jsme dokola něco rozbíjeli. (smích) Tu zálibu mám od něj. V Libanonu to pro mě byl jen koníček. Soustředila jsem se na školu a za žádný klub jsem nehrála. Ale když jsem přišla sem, začala jsem fotbal brát vážněji. Naše gymnázium se účastnilo soutěží a turnajů pro mezinárodní školy.

Rawan: Vyrostly jsme v Bejrútu, hlavním městě Libanonu, kde jsou nejpopulárnější sporty fotbal a basketbal. Skoro každý byt tam má terasu, kde jsme s bráchou hrály a míč nám často skákal k sousedům. (smích) Náš bratr je o osm let starší a naprosto zbožňuje Manchester United. Bral nás taky koukat na zápasy a tehdy jsme se pro fotbal vážně nadchly. Chtěly jsme pak začít dělat nějaký sport a fotbal byl jasná volba.

Kdy jste se přestěhovaly do Prahy?

R: Roku 2014 jsme se přestěhovaly do Dánska. Tam jsme byly pár měsíců a v roce 2015 jsme se přesunuly do Prahy. Asi rok jsme měly volno a pak jsme nastoupily na ECP. Tam jsme se seznámily s Harriet, která je teď s námi v Raptors. Další roky jsme spolu hrály fotbal. Někdy v roce 2016 jsme vyhrály pražskou soutěž mezinárodních škol do 18 let. Byly jsme dost dobrý!

Talo, ty jsi hrála i druhou ligu za Bohemians 1905. Lišilo se to hodně od toho, co teď zažíváš v Prague Raptors?

T: Ano, úroveň se lišila. Hrály mnohem déle a hodně toho uměly. Zápasy byly mnohem náročnější. Největší rozdíl pro mě ale byl v jazyce. Nikdo tam neuměl anglicky… Nebo teda uměli, ale mluvili hlavně česky. Museli mi to tlumočit. To byl jeden z důvodů, proč jsem přestoupila do Raptors – abych mohla pořád mluvit anglicky. Ale oba kluby mám hrozně ráda. Moc si jich vážím. V Bohemce jsem se toho hodně naučila. Bylo to skvělé a náročné zároveň.

Raptors kladou velký důraz na společenskou osvětu… ve všem možném. Důležitý tu je taky internacionalismus. V klubu je zastoupeno přes 40 národností. Hrát s lidmi z celého světa je dost zajímavé.

R: Holek, které do Raptors přestoupily z jiného českého klubu je víc a v Raptors to mají radši kvůli týmové kultuře, ne kvůli herní úrovni, ale kvůli té kultuře.

T: Nechtěla bych žádný tým urazit, ale stojí za zmínku, že tyhle hráčky přišly do Raptors a okamžitě se tu cítily jako doma. Jak pocházíme z různých zemí, chápeme, že na původu ve skutečnosti nezáleží, a víme, jak je důležité, aby člověk cítil přijetí. Hned jsme se sblížili. Od nějakého druhého týdne jsme se všichni skamarádili. Trávíme spolu čas a atmosféra je hodně přátelská – to se mi líbí ze všeho nejvíc. Jsme jako rodina. Proto taky máme hashtag #raptorsfamily.

Kde se tahle rodina vlastně vzala?

T: To je hrozně roztomilá historka. Náš předseda Daz Moss se jednou díval se synem na fotbal a ten se ho zeptal: „Tati, proč nemáme svůj tým?“ Daz na to: „No, to je dobrý nápad… Jak ho pojmenujeme?“ A on hned: „Raptoři!“

R: Kvůli Jurskému parku. (smích) On naprosto zbožňuje dinosaury.

T: Jeho syn taky vybral naši modrou barvu, protože je jeho nejoblíbenější. A klub byl na světě! Myslím, že náš realizační tým odvádí skvělou práci. Ostatní kluby si nás dost všímají na internetu. Odkázal na nás dokonce AS Řím, byli jsme jejich Tým dne. Hodně lidí nás taky podporuje, protože máme ženský tým. Na mezinárodní den žen jsme dostaly spoustu milých zpráv a obrázků.

Jak se dávala dohromady ženská část Prague Raptors?

T: Ze začátku chtěli s ženským týmem ještě počkat. Plánovali ho až na další sezónu. Ale jedna hráčka je přesvědčila, aby ho založili ten samý rok.

R: Sacha!

T: Jo, taky byste s ní měli udělat rozhovor nebo něco takového. (smích) Některé hráčky našla ona. Pak dával klub inzeráty na Facebook. Nejdřív nás bylo dvacet. Teď už máme asi třicet žen. Česká soutěž mě baví, je skvělá. Myslím, že pomáhá propagovat ženský fotbal. Dáváme dívkám, které mají rády fotbal, odvahu hrát.

Když jste vy samy byly dívky, které chtěly hrát fotbal, čelily jste nějakým překážkám?

T: No to vám povyprávím. (smích) V Libanonu samozřejmě pořád není moc běžné, aby ženy hrály fotbal. Je to ale o dost lepší, než když jsme tam ještě žily. Jsou tam dívčí týmy, ale ne tolik jako v Evropě nebo v USA.

Tehdy nebylo moc normální, aby v týmu hrála holka. Většinou jsem byla z celého družstva jediná… třeba ve školních soutěžích. Dělaly se školní turnaje, ale dívky nesměly hrát. Muži byli dost přísní. Byla jsem jediná dívka, která se mohla zúčastnit. Bylo to fajn, ale občas mě za to ostatní šikanovali… říkali, že jsem jako kluk a tak.

Když jsem byla menší, tenhle přístup byl v mém okolí běžnější. I starší lidi říkali, že fotbal není pro holky. Jak jsem dospívala, získávala jsem sebevědomí a začalo se mi místo pokřikování dostávat respektu. Začali mě respektovat, protože jsem byla jediná holka a byla jsem lepší než dobrá polovina z nich. Zlepšilo se to.

Některým lidem a kulturám ale pořád přijde divné, že ženy hrají fotbal. Celková situace není úplně v pohodě. Myslím, že se všechny hráčky snaží, aby se z fotbalu stala pro ženy stejně normální věc jako pro muže. Jedním z našich cílů je podporovat dívky v tom, aby dělaly, co chtějí, a nebyly kvůli tomu diskriminované. Pořád je to všude cítit.

A rodina tě podporovala?

T: Ano, rodina mě vždycky podporovala. Nelíbilo se jim teda, že fotbal může občas být trochu nebezpečný. Nebyli nadšení z toho, že bych se mohla zranit.

Myslíš… jako sis zranila nos?

T: Jo, to se mi stalo před dvěma týdny. Běžela jsem dozadu a moc jsem nedávala pozor. Utíkala jsem dost rychle a naše brankářka taky vyrazila pro míč, a tak jsme se srazily.

R: Hrozně bych to chtěla vidět ve zpomaleném záběru. (smích) V jednu chvíli se semlelo asi pět věcí najednou.

T: Celé rameno jsem měla od krve. Musela jsem okamžitě přestat hrát. Ale všichni mi pomáhali. Dokonce i jedna soupeřka přišla k naší lavičce a říkala mi, co mám dělat, třeba ať zakloním hlavu dozadu, což byste ve skutečnosti nikdy dělat neměli. (smích) Ale snažila se mi pomoct. Vážila jsem si toho a chtěla jsem jí poděkovat, ale pak už jsem ji tam nenašla.

Doufám, že budu ještě moct hrát, než skončí sezóna, zbývají nám totiž už asi jen dva nebo tři zápasy a tím to hasne.

S jakými reakcemi od soupeřek se na hřišti jako jediný takhle mezinárodní tým v soutěži setkáváte?

T: Ze začátku to pro ně asi bylo trochu zvláštní, protože byly v divizi zvyklé jen na české týmy. Musela to pro ně být nová zkušenost. My ale máme v týmu pár Češek. Tlumočí, když je potřeba, takže to pro nás není tak náročné. Někdy ale třeba čárový rozhodčí udělá chybu, ale mluví česky, takže my nevíme, co se děje, trenéři taky netuší, takže my, víte co, hrajeme podle situace. (smích) Snažíme se, co to jde.

Myslím, že bez českých hráček v týmu bychom si asi nemohly užít klidný, korektní zápas. Potřebujete někoho, kdo to spojí… přinejmenším jazykově. Kulturní rozdíly jsou jiná věc. S tím nám české spoluhráčky taky pomáhají.

Zažily jste xenofobii?

T: Čas od času vyslechneme nějakou poznámku.

R: České holky v našem týmu jsou velká opora. Když se něco stane, řeknou nám, co se děje, a brání nás.

T: Ale neřekla bych, že se na hřišti s rasismem setkáváme nějak často. Je to přesně naopak. Většina soupeřek je moc milá. Připadáme si tu jako doma. Češi člověka umí přijmout. Jen občas nastane nějaký menší problém. Před pár lety by to možná bylo horší, ale myslím, že je to teď o dost lepší a snad se to bude dál zlepšovat. My jako tým za to budeme bojovat. Chceme spojovat lidi z celého světa a probouzet v nich mezinárodní cítění. To je mimochodem taky něco, o čem jsem mluvila ve svém TED talku na TEDx, který pořádala naše škola.

Jaké cíle má v téhle sezóně váš klub?

T: Kluci mají na dosah první místo. Hrají fakt dobře. Naším hlavním cílem v téhle sezóně je se zlepšit, což už se začíná dařit. Hrály jsme třeba s jedním univerzitním týmem a remizovaly 1:1. O pár měsíců později jsme je porazily 10:0.

Jak jsem říkala, neměly jsme loni ještě ani začít. Je to drsná škola, prohrály jsme hodně zápasů o hodně gólů, ale jsme čím dál silnější. V příští sezóně, doufám, půjdeme na vrchol. To je náš cíl i do budoucna – zlepšovat se a postoupit.

V březnu se celý váš tým byl podívat na utkání Slavie proti Bayernu. Jak velká motivace to pro vás byla, vidět takovou spoustu lidí fandit ženskému fotbalu?

T: Jo, to bylo úžasné. Stadion byl plný lidí a vidět hru na takové úrovni byla veliká motivace. Řekly jsme si, že jednoho dne chceme na tomhle stadionu hrát taky a se stejnou diváckou kulisou. Bylo to hodně povzbudivé a inspirující. Hrají na mnohem vyšší úrovni než my, ale cítily jsme určité přesvědčení, že toho můžeme dosáhnout taky. Musíme trénovat a jednou se tam dostaneme.

Rozhodně doufáme, že vás jednou uvidíme v nejvyšší české lize. Slavia a Sparta jsou ve srovnání s ostatními týmy vážně někde jinde.

T: Ano, zahrát si proti Spartě a Slavii je rozhodně náš sen. Snad se o to pokusíme v příští sezóně.

V přátelském utkání?

T: Kdepak, v soutěžním zápase! Můžeme na ně narazit v Poháru. Když tam párkrát vyhrajeme, máme šanci narazit na Spartu nebo Slavii. Zkusíme to v příští sezóně, ale bude to těžké.

Hodně štěstí a díky moc vám oběma!

T&R: Děkujeme!

 

Text je druhým dílem cyklu Ženy, které milují fotbal. Úvodní díl si můžete přečíst tady.

Podívejte se také na web klubu. Prague Raptors (@pragueraptors) i Ženský fotbal v Libanonu (@women.football.lb) můžete sledovat na Instagramu. Náš časopis najdete na Facebooku (@Postilion).

 

Women Who Love Football: Interview with Tala & Rawan Tafech

Tala & Rawan Tafech

Tala and Rawan Tafech are talented football players from Lebanon and graduates of the English College in Prague. Football aside, Tala’s dream is to become a music producer and composer. Inspired by Frank Ocean, her style is a mixture of trap, R&B, and soul. Visiting seminars and reading textbooks, Rawan is self-studying marketing and taking interest in bioplastics. They both play for Prague Raptors, a new international team with a unique mission, based in the Czech capital.

This interview is part of the series called “Women Who Love Football.” Do you love football?

Tala: In our family, everyone loves football. Our older brother was playing with us all the time in the house, you know, always breaking things. (laughs) I picked it up from him. In Lebanon, it was just a hobby. I focused on school. I didn’t play for any club. But when I came here, I started taking it more seriously. Our school took part in competitions and tournaments for international schools.

Rawan: We grew up in Beirut, Lebanon, where the biggest sports are football and basketball. Almost every apartment there has a big balcony where we played with our brother all the time and the ball often jumped over to the neighbors. (laughs) Our brother, who is eight years older, is obsessed with Manchester United, and he used to take us to watch games, too, and that’s why we really got into it. When we wanted to take up a sport, football was the natural choice.

When did you move to Prague?

R: In 2014, we moved to Denmark. We stayed there for a few months and then moved to Prague in 2015. We had a year off and then went to the ECP. There we met Harriet who is now our teammate. We played football together throughout the following years. In 2016, I think, we won the U-18 competition for Prague’s international schools. We were pretty good!

Tala, you played for Bohemians 1905 in the Czech Second Division. Was it very different from what you’re now experiencing in Prague Raptors?

T: Yes, the level was different. They had been playing much longer and were very advanced. The matches were much more difficult for me. I’d say the biggest difference was the language, though. No one there spoke English… Well, they spoke it but their main language was Czech. They had to translate for me. So, that was one of the reasons why I transferred to Raptors – to be able to speak English all the time. But of course I love both these clubs. I respect them so much. I learned a lot from Bohemians. It was a great and challenging experience.

One of the main focuses in Raptors is on social awareness about… everything. Internationalism is important as well. We have more than 40 different nationalities on the team. It is very interesting to play with people who come from all over the world.

R: Actually, there are more girls who came to Raptors from other Czech teams and prefer it because of the team’s culture, not the level of play, but the culture.

T: I don’t want to insult any team but it’s worth mentioning that when these players came to Raptors, they felt like at home immediately. Since we come from different countries we understand that it doesn’t really matter where you’re from, and we understand the importance of making people feel welcome. We immediately bonded. From the second week we’ve all become friends. We go out and the atmosphere is very friendly – that’s what I love the most about it. We’re like a family. That’s also our hashtag, #raptorsfamily.

Where does this family come from?

T: That’s a really cute story. Our President, Daz Moss, was watching a football match with his son and the boy asked him, “Why don’t we have our own team?” Daz said, “Yeah, good idea… What should we call it?” And he said, “Raptors!”

R: Because of Jurassic Park. (laughs) He really loves dinosaurs.

T: His son also picked the blue color because it’s his favorite. And here we are! I think the whole management team is doing a great job. There has been so much activity from other teams online. Even AS Roma mentioned us. We were their Team of the Day. Many people support us because we have a women’s team as well. We got a lot of nice messages and pictures on the International Women’s Day.

How was the women’s part of Prague Raptors put together?

T: In the beginning, they didn’t want to start with the women’s team just yet. They planned to do it a year later. But one player convinced them to start in the same year.

R: Sacha!

T: Yes, you should interview her, too, or something. (laughs) She found some players. Then the club posted ads on Facebook. At first, there were twenty of us. Now there are about thirty women. The Czech league is really fun and amazing. I think it helps promoting women’s football. We encourage many girls who like football to play the game.

Did you face any obstacles when you were young girls who wanted to play football?

T: Yeah, that’s the story. (laughs) In Lebanon, obviously, football is still not that much common for women. It’s much better than when we lived there, though. There are girls’ teams but not that many compared to Europe or the States.

Back then, it wasn’t very normal to have a girl on the team. Most of the time, I was the only girl on the whole team… in school competitions, for example. We had school tournaments and girls were not allowed to play. The men were very harsh. I was the only girl that could take part. It was good but sometimes I was bullied… being called a tomboy and stuff like that.

When I was younger, this attitude was more present around me. Older people, too, said that football was not a sport for girls. When I grew up, I became much more confident and started getting respect instead of being bullied. They started respecting me because I was the only girl and actually better than half of them. It did improve.

Still, for some people and cultures it is strange that women play football. The overall situation is not completely OK. All women players, I think, are trying to make football just as normal for women as it is for men. One of our goals is to encourage girls to do whatever they want without being discriminated. We still feel that everywhere.

Did your family support you?

T: Yes, they always supported me. They just didn’t like that it could be a bit dangerous. They weren’t very happy about the idea that I could get injured.

Like… what happened to your nose?

T: Yeah, that happened two weeks ago. I was running to the back and was a bit careless. I ran very fast and our goalkeeper went for the ball, too, and we bumped into each other.

R: I’d love to see that in slow-motion. (laughs) About five things happened at the same time.

T: There was blood all over my shoulder. I had to stop playing immediately. But everyone was very supportive. Even one of the opponents came to our bench and told me what to do, like, to tilt my head backwards, which, actually, you should never do. (laughs) But she was trying to help. I appreciated that and wanted to thank her but couldn’t find her afterwards.

I hope I can play again before the league ends since we have two or three more matches and that’s it for the season.

What are the opponents’ reactions on the field towards you as the only international team in the competition?

T: At first, I think they felt a bit strange as they had only been used to facing Czech teams in the league. It must have been something new for them. We have some Czech players on the team, though. They translate, so it is not that difficult for us. But sometimes, for instance, the linesperson makes a mistake but they are talking in Czech, so we don’t know what’s going on, the coaches don’t understand, so we just, you know, play along. (laughs) We try our best.

Without Czech players on our team, I think it would be impossible for us to just play and enjoy a peaceful, proper match. You need someone to connect… the languages, at least. Cultural differences are another thing. Our Czech teammates help with that as well.

Have you experienced xenophobia?

T: We hear some comments now and then.

R: The Czech girls on our team are very supportive. Whenever something happens, they tell us what’s going on and defend us.

T: But I wouldn’t say we deal with racism on the field very often. It’s the opposite, really. Most of our opponents are very nice. It feels like home here. Czech people make you feel welcome. We only face smaller issues from time to time. Maybe some years ago it would be worse but I think it’s much better now and, hopefully, it will keep getting better, and we will keep fighting for that as a team. We want to bring people from the whole world together and make them feel international. Which is something very much connected to the TED talk I gave at the TEDx event hosted by our school.

What are your club’s goals for this season?

T: The boys are very close to the first place. They play really well. For us, the main goal is to improve in this season, and you can see that already. For example, we played against a university team and tied 1–1. A couple of months later we beat them 10–0.

As I said, we weren’t even supposed to start last year. It’s been rough, we’ve lost many games by many goals, but we’re getting much stronger now. Next season, hopefully, we can reach the top. That’s our goal for the future – to improve and go up.

In March, your team went to see the Slavia vs. Bayern match. Was it a great motivation for you to see such a big crowd cheering for women’s football?

T: Yes, it was amazing. The stadium was full of people, and it was very motivating to see the level they were playing at. We said to each other that someday we want to play at this stadium with this audience cheering for us. It was very encouraging and inspiring. They are playing at a much higher level than we are, but we felt the confidence that we could attain that. We need to practice and we’ll get there someday.

Well, we certainly hope to see you in the top Czech division someday. Slavia and Sparta are really somewhere else in comparison with all the other teams.

T: Yes, it’s definitely a dream to play against Sparta and Slavia. We’re aiming for that, hopefully, in the next season.

In a friendly match?

T: No, no, in a competitive match! We can face them in the Czech Women’s Cup. If we win some games, we’ll have the chance to play against Sparta or Slavia. We will try in the next season but it will be difficult.

Good luck and thank you both very much!

T&R: Thank you!

 

You can follow both Prague Raptors (@pragueraptors) and Women's football in Lebanon (@women.football.lb) on Instagram, and like our webzine on Facebook (@Postilion). Make sure to check Prague Raptors’ website as well.


Další články v Postilionu