Ženy, které milují fotbal: Na okraji zájmu

Kryštof Herold // , 15. vydání

Somálská fotbalistka trénuje s míčem, za ní je na zdi nasprejováno: I love sports.

Pokud často přemýšlíte nad tím, že život nedává smysl a svět se řítí do záhuby (či ještě hůř: do záhudby), vězte, že právě proto lidé vymysleli sport – aby zapomněli na depresi, smrt, a v tělocvičně taky na nevypočitatelnost počasí.

Vezměme si třeba pravidla, která jsou pro fanoušky téměř nevyčerpatelným zdrojem štěstí. Pravidla většiny sportů jsou na jednu stranu tak primitivní, že se je děti na tělocviku učí už na prvním stupni ZŠ, na druhou stranu však každý sport ukrývá klenoty, kterým rozumějí jen fajnšmekři.

Pak je tu ovšem fotbal, jehož nejsložitějším pravidlem je s trochou nadsázky ofsajd, který lze krásně vysvětlit i slovy z písní Taylor Swift. Z nepochopitelných důvodů ho i na nejvyšší úrovni stále posuzují lidé – očima, za běhu, navlečení do legračního úboru. Proto pokud se nacházíte mezi fanoušky, oficiální znění pravidla o ofsajdu vám může být ukradené. Platí jednoduchá poučka: byl-li ofsajd odpískán soupeři, všechno je v pořádku, byl-li odpískán vašemu týmu, rozhodčí je vůl či kráva.

Abych se ještě vrátil k lidské touze po zvláštních pravidlech a radosti z nich: když jsem vzal poprvé tátu na ženský fotbal, zeptal se mě, jestli mají menší branky. Ušklíbl jsem se, ale s představou o „ulehčených“ pravidlech kupodivu nebyl zas tak vedle. Když se roku 1991 (až!) uráčila FIFA uspořádat mistrovství světa ve fotbale žen, hrály se zápasy jen na 80 minut. O sexismu takového kroku nemusím ani spekulovat – bohatě postačí ocitovat přímou účastnici, kapitánku vítězných Američanek, April Heinreichsovou, která trefně poznamenala: „Báli se, že kdybysme hrály devadesát, upadly by nám vaječníky.“ Ostatně o tom, jak mužští sportovní a lékařští „odborníci“ bránili vstupu žen do nejrůznějších sportovních disciplín, už toho bylo napsáno hodně.

Dnes je již naštěstí fakt, že ženy dokáží chodit a běhat po trávníku hodinu a půl, všeobecně uznávaný. Délka zápasu je však spíš symbolická. Hlavní nerovností ve valné většině zemí zůstává výrazně omezená možnost žen živit se fotbalem, která jako v případě mnoha jiných odvětví lidské činnosti pramení z dlouhodobě nerovného nastavení lidské společnosti.

Zajímavý je dále nízký zájem médií a diváků, protože v řeči čísel se ženská kopaná jeví zábavnější (Liga mistryň UEFA: 3,7 branky na zápas oproti mužským 3,2), více v duchu fair-play (poslední MS: 2,2 žluté karty na zápas oproti 3,5) a pro návštěvníky zápasu mnohem levnější (na nejvyšší českou ligu se kupříkladu vůbec neplatí vstupné).

U nás lze příčinu hledat hlavně ve všeobecně nízkém povědomí o fotbalu žen jako takovém. Na konci roku 2017 zmínila česká reprezentantka Eva Bartoňová v rozhovoru pro Radiožurnál podstatnou věc: českému ženskému fotbalu chybí úspěch. Vzpomeňme například na nedávná slavná léta české ženské košíkové, která na čas zaslouženě zastínila mužské kolegy. Nebo se podívejme na sporty, jako je tenis, biatlon nebo rychlobruslení. Svalovat na nerovnost mužů a žen úplně všechny fotbalové potíže by bylo krátkozraké. Česká situace je specifičtější. Ve Spojených státech třeba na zápasy nejpopulárnějšího ženského klubu, Portland Thorns, chodí v průměru přes 16 tisíc diváků. V Praze ale přijdou na derby Sparty se Slavií tři sta. Jak to?

České fotbalistky ústy Bartoňové doufaly, že se úspěšně poperou o možnost zahrát si na letošním mistrovství světa, což se nakonec nepovedlo. Aktuální generace je však silná a tým se opírá o řadu talentovaných mladých hráček. Velká šance na onen kýžený úspěch tak naše fotbalistky čeká v kvalifikaci na Euro 2021, která začne letos v srpnu.

Na klubové úrovni ale český ženský fotbal dosahuje obrovských úspěchů už teď. Ligu mistryň hrají pravidelně Sparta i Slavia a hlavně červenobílým se v soutěži hodně daří. Z posledních třinácti evropských zápasů prohrály jediný a v aktuálním žebříčku všech evropských klubů jim patří devátá příčka. V listopadu se Slavii podařilo zopakovat úspěch z minulé sezóny – postoupila do čtvrtfinále. Byla u toho mimochodem i výše citovaná Bartoňová, která třetinu zápasu heroicky odehrála s přetrhanými vazy v rameni.

V březnu čeká Slávistky souboj s Bayernem Mnichov, a bohužel právě až když se pražské fotbalistky mají utkat s evropskými soupeřkami, jejichž oddíl proslavili mužští kolegové, začínají teprve chodit diváci. Rekordní návštěva v Česku padla před pár lety na zápase Barcelona – Slavia, kdy dorazilo přes 4 tisíce fanoušků, a to přitom španělský velkoklub nepatří v ženských soutěžích k absolutní špičce, nikdy například v Lize mistryň nedošel dál než do čtvrtfinále. Stejně je na tom i Bayern, který bude na jaře jen mírným favoritem. Dá se čekat, že dorazí dva tři tisíce lidí, kteří už vědí, že lepší fotbalovou podívanou za sto korun (!) v téhle sezóně asi neuvidí.

Napadá mě myšlenka, která se těžko dokládá a zní pateticky, ale napíšu ji sem: český ženský fotbal jako by stál na opravdové „lásce“ ke sportu jako takovému, bez velkých peněz, bez davů fanoušků, bez valného zájmu médií – přesto všechno tu máme vynikající fotbalistky. I tak ale v Česku nadále přetrvává pocit, že fotbal je mužský sport. Klubové úspěchy zatím nestačí ani k tomu, aby ženy hrály na velkých stadionech. Marginalizace fotbalistek dosahuje doslova až na trávník. Myslíte, že Sparťanky hrají běžně na Letné, Slávistky v Edenu a Plzeňanky ve Štruncových sadech? Omyl. Zápasy první ligy se hrají povětšinou na tréninkových hřištích. Pro ženy je proto účast v evropských pohárech a reprezentačních utkáních o to větším svátkem, že na výlet na velkolepý stadion jedou nejen venku, ale i doma.

Je otázkou, jestli reprezentační úspěch může přijít, pokud je všeobecný zájem tak nízký. V takové chvíli se pověstný míč válí napůl vypuštěný na straně fotbalových orgánů. Samozřejmě nejde jen o diváky, ale především o to, aby přibývaly hráčky a kluby. Problémem přitom nemohou být peníze, protože těch je ve fotbale až příliš. Že by ale fotbalová asociace zakoupila aspoň billboardy s reklamou na reprezentační zápasy, tak jak to dělá pro mužskou „#ceskarepre“? Ne. Kampaň na podporu ženské kopané u nás místo toho vypadá třeba takhle:


Další články v Postilionu