Zimní literární žblept aneb Co číst letos u krbu a pod stromkem

Redakce Postilionu // , 22. vydání

Žena leží na podlaze a čte si.

Do jakých knih se na konci roku ponořili či ponoří naši přispěvatelé? Tak jako v létě jsme si pro vás přichystali pár nápadů na rozšíření knihovny.

 

Vašek

Čtenářská výzva na zimní večery? Zajisté sklidit literární plody svátečně obětovaného jehličnanu, které se pod ním nekouzelně objevují už na Štědré ráno a jejichž ekologicky zbytečné pentle celý den odolávají zvědavé kočce. Pro mě bude zimní čtení ve znamení restů. Ohlédnu se za třiceti lety postkomunistické republiky s články ve výročním Respektu, který k mé nelibosti nezařadil vedle sociální otázky a politické aféry téma kultury, literatury ani filmu, které rovněž dokreslují dospívání společnosti k dnešnímu stavu. Je zajímavé číst o době mé dětské naivity a postupně se rozšiřujícího pohledu na svět, který se stále více komplikoval a vystupoval z černobílého spektra. Dalším čtenářským dluhem je Graham Greene, britský novinář a spisovatel z druhé poloviny 20. století. Oslovil mě jeho obojaký styl psaní, protože zvládal psát jak přemýšlivé romány o společenských a duchovních hodnotách v modernizujícím se světě (nejznámější Tichý Američan), tak špionážní romány, detektivky a satirické povídky – letošní volba padla na román Revolver na prodej. Abych si kompenzoval pravděpodobnou absenci sněhové nadílky, vrátím se k Literárnímu spolku Laury Sněžné od nevyslovitelného finského autora Pasiho Imlari Jääskeläinena. Kniha kombinuje tematiku literatury a spisovatelství s magickým realismem, které se do pohádkové atmosféry konce roku a k plápolajícímu krbu více než hodí.

 

Marek

Sue Burke – Semiosis. Skupinka kolonizátorů vyslaných z válkami zdevastované Země se ocitá na neznámé planetě. Ze samozvaných pánů tvorstva se v cizím prostředí stává bezmocná partička sotva přežívajících bytostí, jejímž cílem je vytvořit soběstačnou kolonii nezatíženou chybami z mateřské planety. Ve snaze žít v souladu s přírodou formují křehká spojenectví s místní velmi vysoce vyvinutou flórou. S postupem času však ideály starých generací umírají a mezi obyvateli vzrůstá napětí a nepochopení. Podaří se kolonizátorům naplnit původní myšlenku dokonalé společnosti, nebo jsme jako rasa odsouzeni neustále opakovat ty samé chyby? A co, když se nebezpečí skrývá v jejich jediných spojencích v novém, pro ně nepřátelském, světě? 

 

Kryštof

V zimním výprodeji pražské městské knihovny jsem letos pořídil hned dvě knížky o létání: Země lidí – Antoine de Saint-Exupéry (přeložila Věra Smetanová) a O létání – Herman Hesse (přeložil Vladimír Tomeš). Zní to jako ideální četba pro ty z nás, kdo od příštího roku nikam nelétají.

 

Matúš: K vianočnému chrúpaniu perníkov...

Adventné obdobie je už v plnom prúde, statika obchodných domov odoláva náporu po darčekoch bažiacich zákazníkov, ktorých účty dennodenne krvácajú v červených číslach. Znak toho, že Vianoce sú skutočne za rohom. Preto z dôvodu zen-budhistického vybalansovania energií a tak vôbec uvedomenia si, že tento krásny sviatok je predsa len o narodení Spasiteľa (áno, oslava, že sa nám narodil Ježiš, a nech si už ty, čitateľ, akéhokoľvek (ne)vyznania, tak by si mohol súhlasiť s faktom, že narodenie dieťaťa vo všeobecnosti prináša lásku a pokoj do sŕdc všetkých naokolo), sa skúsme v rámci tohto obdobia upokojiť, utíšiť cholerický hlas vo vlastnej hlave, sadnúť si na rozpadnutý fotel a vezmime do ruky nejakú dobrú, ale fakt že dobrú knihu. Avšak ak sa cítite stratení v papierových hordách, ohrozujúcich vás na živote v prepchatých kníhkupectvách, snáď vám k jej výberu napomôžu aj nasledujúce tipy.

Vánoční medvědí dekorace v Popradu

Mám dvadsaťsedem rokov, a preto nepochybne patrím k Harry Potter generation. Keďže knižky o mladom čarodejníkovi vychádzali spravidla pred Vianocami, každý z nás uchováva spomienky na príjemne strávený čas plný mágie vo svete vytvorenom J. K. Rowling. Samozrejme, že by som mohol k Vianociam odporúčať potterovky. Avšak o tých je už snáď nemožné nevedieť a súčasne je to dobrodružstvo, ktoré je viac-menej ukončené. Pre potterovských nadšencov mám však v talóne rovnako príťažlivý príbeh z pera ďalšieho britského autora. Je ním trilógia Phillipa Pullmana s názvom Temné hmoty (česky Jeho temné esence), možno častejšie známa pod názvom prvého zväzku ako Zlatý kompas a jeho pokračovania. Rozprávanie vskutku detailne prepracované, plné vecí pozemských i nadpozemských, či už ide o ľudské duše objavujúce sa v živočíšnej forme démonov, kruté svalbardské medvede, bosorky, prízraky, harpie... A k tomu všetkému vzrušujúcich hrdinov knižiek, ústredný pár dospievajúcej Lyry Belacquy a Willa Parryho a množstvo ďalších, akými sú Iorek Byrnison, Serafina Pekkala, Lord Asriel či vtipný vzduchoplavec Lee Scoresby. Zložitosť príbehu možno vyžaduje vyššie intelektuálne kompetencie ako u kníh o Harrym Potterovi, keďže ateista Pullman konflikt dobra so zlom stavia do konfrontácie s rôznymi náboženskými dogmami, a to všetko dokonca nezasadzuje len do nášho, reálneho sveta, ale pohybujeme sa hneď v niekoľkých. Toto spletité dobrodružstvo však možno práve pre spomínané úvahy nad človekom a jeho duchovným rozmerom určite stojí. Viac už snáď nemusím prezrádzať, len že ide o čítanie vskutku napínavé, čoho dôkazom je okrem jedného filmového spracovania aj fungl nový seriál His Dark Materials z produkcie HBO. A na dôvažok Pullmanovo dobrodružstvo zďaleka nie je na konci. Autor pracuje na novej trilógii s názvom Kniha prachu, príbehom sa integrujúcej do sveta Temných hmôt, z čoho prvý diel už možno čítať aj v preklade, ten druhý prednedávnom vyšiel v anglickom origináli, a ktorý bude spríjemňovať blížiace sa vianočné večery mne.

Okrem veľkého dobrodružstva zo sekcie fantasy či young adult, by som však rád odporučil aj dva tituly určené snáď pre intelektuálne náročnejšie čitateľstvo. Jedným z nich je nové vydanie textov americkej spisovateľky a ústrednej postavy západného modernizmu Gertrudy Steinovej. Knižka vyšla v nakladateľstve Fra pod názvom Mluvit a naslouchat a obsahuje žánrovo pestrú kolekciu textov od básní, reflexií, prednášok, až po kratšie prózy. V postfaktickej dobe, ktorú podľa rôznych intelektuálov a médií práve žijeme, preto určite nezaškodí vrátiť sa k úvahám takmer spred storočia a porovnať ich možno s tými vlastnými. Tým, čo skôr obľubujú postmoderné experimenty plné nielen hlbokých reflexií, ale tiež trpkého humoru a irónie, by som dal rád do pozornosti poslednú prózu nie dávno zosnulej ikony maďarskej postmoderny, a hlavne láskavého človeka Pétera Esterházyho. Ide o text objavujúci sa v českom preklade Roberta Svobodu pod hravým názvom Deník se sl. Inivkou (slovensky vďaka Renáte Deákovej ako Pankreasník). Esterházy sa ani vo svojom poslednom texte nezaprel, a hoci v denníkových zápiskoch vedie rozhovor s vlastnou smrteľnou diagnózou, text je odľahčený autorovým životným elánom a nehynúcim humorom. Knižka teda vo vianočnom čase čitateľa nielen poteší, ale v myšlienkach privedie aj k tým okolo nás, ktorí si našu pozornosť, pomoc a lásku najviac zaslúžia.


Další články v Postilionu