Zimní procházka

Kryštof Herold // , 8. vydání

Je mi zima. Tiše našlapuji po hrbolatém asfaltu a snažím se na ten vlezlý chlad nemyslet. Kožíšek mám sice huňatý, nikdo mi ho v žádném salónku nezastřihl, ale dnes v noci se tuze ochladilo. Vím to naprosto jistě, je mi zima. Protáhnu se od předních tlapek až po ocas a otřu se o zaparkované auto. Možná mi není zima, třeba mám jenom hlad. Naposledy jsem jedla ráno a kaviár z jesetera to zrovna nebyl. Mňam, tehdy ten kaviár, co se vykutálel z popelnice přímo mně pod fousky. Žúžo! To bude pěkných pár let. Dneska už takové lahůdky asi nikdo nevyhazuje. Ale co všechno se vyhodí! Těch dobrot! Jenže já měla ráno naspěch a přes den taky a večer taky. Taková kočka musí pořád před něčím utíkat. Teď třeba utíkám před zimou. Nedaří se mi to. Je mi zima. Tiše našlapuji, jinak to ani neumím, a snažím se větřit. Zastavím se. Malinko, ale opravdu jen trošičku, zakloním hlavu a nasaji ten pichlavý pach noci. Šimrá to. Už něco cítím. Jakoby někde tamhle, vpravo za zídkou. Voní to, mně ostatně voní všecičko na světě. Kromě myší. Takhle voní obnošený kabát a roztrhané kalhoty. Prošoupané boty. A kus chleba! Igelitka plná dobrot! Čepice přetažená přes prochladlou hlavu. Slza uroněná do polštáře. Kdyby jen bylo na jakém ležet. Je mi zima. Tiše našlapuji směrem k zídce. Za chvilinku už jsem za ní. Kožíšek si bezděčně otřu o roh a nakouknu. Ve tmě vidím dobře, ale nic si neprohlížím. Mám hlad. Sardinky v plechovce? Jak jsem je propáníčka mohla nepoznat? Jsou hned u ruky toho člověka. Spí. A neznatelně oddechuje. Cítím víno. Rychlým neslyšným skokem se vrhnu na rybičky. Zbývají jen dvě, ale jsou moc dobré. Ještě okamžik si je vychutnávám, než s mlasknutím polknu. Provinile se otočím. Chci se nějak odvděčit. Všechny smysly upřu k tomu spícímu člověku. Je mu zima. Přivinu se k němu. Spíme.

 

V dubnu 2020 vyšlo pod názvem „Je mi zima“ ve sbírce povídek Sběratel snů.


Další články v Postilionu