Zimní procházka

Kryštof Herold, , 8. vydání

Je mi zima. Tiše našlapuji po hrbolatém asfaltu a snažím se na ten vlezlý chlad nemyslet. Kožíšek mám sice huňatý, nikdo mi ho v žádném salónku nezastřihl, ale dnes v noci se tuze ochladilo. Vím to naprosto jistě, je mi zima. Protáhnu se od předních tlapek až po ocas a otřu se o zaparkované auto. Možná mi není zima, třeba mám jenom hlad. Naposledy jsem jedla ráno a kaviár z jesetera to zrovna nebyl. Mňam, tehdy ten kaviár, co se vykutálel z popelnice přímo mně pod fousky. Žúžo! To už bude pěkných pár let. Dneska už takové lahůdky asi nikdo nevyhazuje. Ale co všechno se vyhodí! Těch dobrot! Jenže já ráno měla naspěch a přes den taky a večer taky. Taková kočka musí pořád před něčím utíkat. Teď třeba utíkám před zimou. Nedaří se mi to. Je mi zima. Tiše našlapuji, jinak to ani neumím, a snažím se větřit. Zastavím se. Malinko, ale opravdu jen trošičku, zakloním hlavu a nasávám ten pichlavý pach noci. Šimrá to. Už něco cítím. Jakoby někde tamhle, vpravo za zídkou. Voní to, mně ostatně voní všecičko na světě. Kromě myší. Takhle voní obnošený kabát a roztrhané kalhoty. Prošoupané boty. A kus chleba! Igelitka plná dobrot! Čepice přetažená přes prochladlou hlavu. Slza uroněná do polštáře. Kdyby bylo na jakém ležet. Je mi zima. Tiše našlapuji směrem k zídce. Za chvilinku už jsem za ní. Kožíšek si jakoby nic otřu o roh a nakouknu. Ve tmě vidím dobře, ale nic si neprohlížím. Mám hlad. Sardinky v plechovce? Jak jsem je propáníčka mohla nepoznat? Jsou hned u ruky toho člověka. Spí. A neznatelně oddechuje. Cítím víno. Rychlým neslyšným skokem se vrhnu na rybičky. Zbývají jen dvě, ale jsou tak moc dobré. Ještě okamžik si je vychutnávám, než s mlasknutím polknu. Provinile se otočím. Chci se nějak odvděčit. Všechny smysly upřu k tomu spícímu člověku. Je mu zima. Přivinu se k němu. Spíme.


Další články v Postilionu