Žižek, I love you

Petr Baroch // , 15. vydání

Slavoj Žižek sedí na židli a něco povídá.

Slavoj Žižek je profesor a slovinská superstar filosofie s nálepkou politického radikála. Reprezentuje antikapitalistický proud, levicové myšlení a kriticky, s notnou dávkou exhibice střílí do politického prava, ale se stejnou vehemencí i leva.

A právě ta dávka exhibice a star power kolem jeho osoby je,… když ne esenciální, tak určitě důležitá. Na někoho může působit odtažitě, až s pachutí pózy. Jenže současně je to právě tahle aura a aspekt Žižkovy osobnosti, která spojuje akademické prostředí s veřejností a boří bariéry mezi zvenčí neprostupným, nesrozumitelným světem elit a holkama a klukama s transparenty v ulicích. Žižek umí komunikovat směrem ven, přes 30 let drží krok, sleduje aktuální sociopolitické dění a má touhu zpochybňovat zaběhnuté. Čerstvá videosérie How to Watch the News, kde Slavoj ve své nejpřístupnější formě předhodí na ploše 5 minut možná nejkomplexnější pohled na hnutí žlutých vest, snad prokazuje všechny předchozí komplimenty. Z těch hald dostupných videí není špatné sáhnout nejprv tam.

Mám pravidlo, že citát uprostřed článku je levnej podvod, jak někoho dost nevobratně vhodit rovnou do tématu nebo ho tam uměle držet, aniž byste se museli extra snažit. Navíc citát prásknutej někam bez kontextu je spíš zdravice současný meme kultuře než startovní bod k pokusu o jakoukoliv hlubší polemiku. Jenže pak je tu další teze, za kterou si stojím – když někoho milujete, začnete ohýbat spoustu svých pevných pravidel, všemi směry. A tohle je milostnej dopis Slavoji Žižkovi, přednímu filosofovi současný meme kultury, a pár random vybranejm myšlenkám z jeho hlavy; případně je to troufale naznačená cesta, kudy na Žižka.

 

Slova nikdy nejsou „jen slova“; vykreslují obrysy toho, co můžeme dělat, proto na nich záleží.

 

Argument vždyť šlo přece jen o několik slov, případně pár vět bez většího významu už slyšely všechny uši planety mockrát. Ať už v emotivní hádce mezi těma úplně nejbližšíma nebo třeba v internetové diskuzi. V tom online případě často zabalenej ještě v balastu o svobodě vyjadřování (což je povětšinou levný štít pro odmítám nést jakoukoliv zodpovědnost za to, co píšu). Jasně že slova, vyřčená i napsaná, s sebou nesou význam a diskurz vytváří prostředí a rámec, ve kterém se pak všichni pohybujeme. Když do takového prostředí vsadíte nenávist, může pak chvilku kulminovat a snadněji transformovat v jinou, nonverbální formu. Terorista Balda budiž jedním z mnoha současných potvrzení Žižkova citátu. Jenže cíl textu určitě není kázat z pozice morálního piedestalu s opovržením směrem dolů. Protože to by byl přesně ten moment, kdy by mi Žižek vlepil facku a odfrkl: „Pokrytectví.“

Možná ideální literární start se Slavojem je kniha Violence (2007, český překlad Násilí vyšel roku 2013). V množství idejí je sice ohromně snadný se utopit, zvlášť když střídáte Žižkovo psaní s Mumínky, ale vše, co vylovíte z hlubin, stojí za prokousávání se zbytkem. Kniha je aktuálně často citovaná v souvislosti s uprchlickou krizí a následnou rostoucí vlnou pravicového populismu. Žižek už před dvanácti lety silně poukazoval na to, že strach z neznámého je zcela přirozený, a to zvláště pro vrstvy, které už se opodstatněně cítí na okraji společnosti, ať už vlivem chudoby, pocitu bezmoci jakkoliv hnout se svým postavením či opakovaného zklamání ze zvolených zástupců. Zásadní otázkou je, jak se strachem pracovat a jak emoce využít. Zda k jednoduchým řešením a hledání oběti nebo k pochopení původu strachu. To nutně neznamená vzdát se v dialogu vlastních stanovisek a dávkou trpělivosti otupit svou radikalitu. A rozhodně to neznamená zarytě mlčet u rasistických výlevů, které se rojí ve stále větším počtu. Vůbec ne. Tam Žižek necílí, nicméně trefně poukazuje na rizika odtažení se od jádra problému a kázání z vrchu dolů bez pokusu o pochopení a hledání pravých příčin. Zajímavější je zaměřit se na to, jestli společenský a ekonomický systém nevytváří už z podstaty trvale nejisté a stresující prostředí, které se strachem a nenávistí snadno naplní.

Vím, že jsme v milostném dopise, ale neplatí, že bych k Žižkovi přistupoval bez kritiky. Nesejdeme se třeba nad úvahou, že ač by nejraději nevolil nikoho, zvolení Donalda Trumpa alespoň boří staré struktury republikánské a demokratické strany a dává oběma partajím šanci vrátit se k původním myšlenkám a především demokratické levici nabízí možnost konsolidace a šanci být jednotnější a konstruktivnější. A jo, možná lze v úspěchu Alexandrie Ocasio-Cortez, nejmladší a značně progresivní členky amerického Kongresu, hledat naplnění Žižkových slov. Nicméně přednesená idea o volbě Trumpa počítá s tím, že každá katastrofa je bazén, kde lze dosáhnout dna a od něj se odrazit zase vzhůru. Není. Tudíž v době blížící se ekologické katastrofy a rostoucího pravicového extremismu je možná lepší upnout zrak na jinou Žižkovu myšlenku: „Ufikněte koule těm, kdo jsou u moci.“

Konec <3. Úplnej. <3.

 


Další články v Postilionu